Právě ležím v posteli, nechce se mi ještě vstávat. Je asi moc brzo, mám rozházený biorytmus z toho časového posunu.
O čem psát dřív?
Koukám, že poslední zápis mám ještě z ošetřovny.Byla jsem propuštěna hned v pátek, naštěstí se žádné další komplikace nedostavily. Alespoň u mne.
Hned po pár dnech byl konkurz a tréning do nebelvírského famfrpálového týmu. Rozhodně mě už ani nenapadlo se nějak zúčastnit, obávám se, že budu mít až do smrti z košťat hrůzu. Matt tam ale šel, přirozeně jsem o něj měla strach.. Jasně, není Wang, tudíž nemá v krvi takovou nešikovnost, není žádné trdlo... Ale stejně, bála jsem se. Přemlouvala jsem ho, abychh se tam mohla jít alespoň podívat, jenže on nechtěl, abych to tam viděla.
Byla jsem naštvaná a bála jsem se. Když jsem zrovna podnikala uklidňující procházku po hradě, všimla jsem si Bell. Hned jsem na ní vypálila, co se děje. To, co jsem chtěla udělat ji došlo asi hned, přecjen se známe od narození. Tedy, abych to upřesnila - já ji znám od narození! Ona mě zná o pět minut méně, ale to je teď jedno.
Rychle jsem doběhla na kolej, teple se oblékla a běžely jsme se sestřičkou na pozemky. Hned vedle hřiště byla ta velká stavba ze sněhu, kde jsem se kdysi vymlátila. Paráda! To místo na mě jakoby úplně volalo ,,Schovej se sem!". Ti sněhozedníci (teď mi vypadlo to slovo) asi věděli, proč to staví.
Všichni hráči ještě nešli dovnitř, proto jsme se musely plížit obzvlášť potichu, aby si nás nikdo nevšiml. Naštěstí to vyšlo. Až všichni zapadnou dovnitř, měly jsme v plánu vylézt nahoru na stavbu, odkud bylo perfektně vidět na hřiště.
Pozn. - Obrázky zvětšíte kliknutím :-)
Nebudu to tu dopodrobna rozepisovat. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla kroky, tak jsme s Bell vyběhly ze skrýše, bohužel ale přímo do Sayuriny náruče. Vzala to v pohodě, chápala, že se chci jít podívat. Dovolila mi, abych si sedla na tribunu. Bell ale dovnitř nepustila, protože je z Mrzimoru, ta tedy sledovala ze stavby.
Docela jsem svého rozhodnutí začala litovat, potlouky létaly jak divé... Počkat, ony vlastně jsou divé!
Všichni si vedli skvěle, hlavně Matt. On je prostě úžasný!
Je hrozně chytrý, pilný, pozorný... Umí už všechna kouzla, co jsme se učili, a dokonce i nějaká dopředu. Učí nás je občas Mike, která chodí do druhého ročníku. Občas s námi zůstává pozdě do noci ve společenské místnosti a děláme hrozné blbosti.
Po skončení tréningu všichni odešli, jen Sayuri mě zastavila, že se mnou chce mluvit. Při cestě se zakousla do jablka, famfrpál musí být asi hodně energeticky náročný...
Sedly jsme si do šatny a sotva stačila načít větu, opřela hlavu o zeď a zamumlala něco ve smyslu, že je jí hrozně zle. Vzhledem k tomu, že několik desítek minut předtím spadla z koštěte (naštěstí z malé výšky(, měla jsem o ni strach.
Pozn. - Obrázky zvětšíte kliknutím :-)
Odmítala jít na ošetřovnu, ale kousek před hřištěm se pozvracela.
Nakonec se tam objevila nějaká dívka ze Zmijozelu. Ani už nevím, co jsem vykoktala, ale i přes Sayuriny protesty jsem běžela na ošetřovnu, zatímco tam na ní ta holka dohlížela. Mám nějak vsugerované, že všichni ze Zmijozelu jsou zlí, tahle se ale zdála být celkem v pohodě.
Pak už se snad ani nic zajímavého nedělo. Jediné, co by asi stálo za zmínku je přestěhování do Sayuriného pokoje.
V tom mém už jsem moc času netrávila, jsem tam bydlela už sama a navíc to tam na mě působilo tak trochu depresivně. Buď jsem usínala uprostřed společenské místnosti na spacáku vedle Matta, nebo u kluků v ložnici na posteli, kde kdysi spával nějaký kluk, o kterém už jsem slyšela, že ho vyhodili ze školy, nebo jsem občas usnula v křesle u krbu...
Jednou jsem ale přespala i u Sayuri a ta mi nabídla, že u ni můžu bydlet. Přestěhovala jsem si tam tedy všechny věci, naučila jsem se skvělé kouzlo, které štítkuje pytlíky a odteď bydlím tam.
Nedávno mi také napsala babička. Dopis byl v čínských znacích a ona pořád nechce pochopit, že to, že se čínsky domluvím ještě neznamená, že všechno parádně přečtu. Pokud je to psané v pinyin, nedělá mi to problém, ale v těch znacích upřímně nedokážu napsat ani své vlastní jméno.
Část dopisu jsem "rozluštila" sama, zbytek jsem si tak nějak odvodila a Sayuri mi pomohla.
Babička mě k sobě na tři dny pozvala do Číny. Zaslechla totiž o mém akcidentu na koštěti a chtěla mě vidět, že jsem opravdu živá a zdravá.
Odcestovaly jsme brzy ráno přenášedlem, a stejným způsobem jsem se i vrátila.
Docela se mi tam líbilo, jen tam byli i naši vzdálení příbuzní, bratránci bratránků, co jsou vlastně taky z Anglie.. Smáli se mému Skotskému přízvuku, pak se mi smáli, že nevypadám jako Číňanka se světle hnědými vlasy.
Po příjezdu do Bradavic jsem se od Matta naučila kouzlo na černé vlasy a od té doby ho každých pět minut používám.
Jinak se nic nového neděje, upřímně řečeno se už v Bradavicích začínám trošičku nudit.
Teď si jdu asi ještě lehnout, vážně je moc brzy...
Žádné komentáře:
Okomentovat